Únor 2015

Horský život část II.

16. února 2015 v 18:26
Nejdříve fotky z "hiking" tůry minulý týden: :-)


Ještě pár střípků z města: (bláznivci mají pistole všude :(


Večeře v Texas Road House nikdy nezklame :-)
To byl poctivý steak mého kamaráda :-).. A teď moje pečená sladká brambora plněná marshmalownama a hnědým cukrem :-))
A před Valentýnem jsme měli fundraiser a vydělané peníze šli na účet týmu... rozváželi jsme celý den po městě dortíky, srdíčka, čokolády, kytky, balónky a zamilovaná přáníčka... to byla švanda :-) A trenéra manželka nám všem za odměnu upekla obří cookies s jménem!!! :-) mňamiii
SEATTLE (střípky): :-)

Slastný život v horách i mezi Mormony Část I.

16. února 2015 v 6:23
Jak si tak sedím v hotelu Silver Cloud v Seattlu před závody, říkám si, že by nebylo od věci vyhradit si chvíli času na shrnutí o životě v Utahu a dalších zážitků od příletu.

Moje snídaně byla vskutku "předzávodní" a cena zdaleka přesáhla únosnou mezi... 400Kč se dá považovat za nechtěný luxus v podobě odporný snídaně... Z Menu jsem si nevybrala bohužel nic horšího ani lepšího než tzv. BREAKFAST SANDWICH, který sestával z:
velký pšeničný bulky plněný míchanými vejci, slaninou, roast-beefem a přelitý nějakou omáčkou… k tomu opražené brambory ve slupce s rozmarýnem a navrch jsem to zajedla anglickým muffinem s marmeládou….!!!


Nicméně za chvíli závodím, tak uvidíme, co z toho vytlačím!

A teď teda popořádku... Cesta po Vánocích zpět do Ameriky nebyla úplně nejrůžovější, jelikož jsem do poslední chvíle nevěděla kam letím... Cesta mi zabrala zhruba 40hod... žůžo... 5hodin layover (čekačka) ve Frankfurtu...a pak 10hodin na JFK v New Yorku... a tam to začlo... Jelikož jsem dorazila v 17h ve čtvrtek večer, nenechali mě odbavit se a musela jsem čekat tak trochu "před letištěm" až do dalšího dne... Snažila jsem se přebookovat letenku do Oklahomy a o Utahu už jsem nechtěla ani slyšet...ale nebyl zrovna žádný volný ani levný let z New Yorku do Oklahomy a tak jsem přemýšela co dál...nevyspalá a otrávená jsem brouzdala na internetu s přemýšela kam sama vyrazit do New Yorku takhle večer... zvažovala jsem zavolat kamarádce co tam bydlí a taky jsem kontaktovala pár lidí přes Couchsurfing... nicméně jedna starší paní z Manhattanu mi nabídla, že u ní můžu zůstat přes noc, ale že je nudistka a že se nebude kvůli nikomu omezovat, abych to měla na paměti...další chlápek zase že dává přednost mladým klukům gayům...a poslední byl zaměstnanec Amerických Aerolinek, ale než jsme se stihli domluvit kdy a kde mě vyzvedne, vybil se mi telefon a padla na mě taková únava, že jsem usnula na podlaze, s nohou přes jeden kufr a s rukou omotanou kolem druhýho kufru, baťoh pod hlavou a malou dekou pod sebou... Poslední co si pamatuju je, že mi byla hrozná zima nad ránem, jak to tak na letiších bývá, a že mě někdo přikryl teplou bundou vonící olejem a ropou haha... Otevřela jsem po chvíli jedno oko, abych viděla opodál stojícího bohatýho Araba, který na mě lámanou angličtinou spustil, že nechtěl abych nastydla a že ať si tu bundu nechám až do rána....tak jsem zase usnula na chvíli...když jsem otevřela nad ránem oko podruhý, projížděli kolem uklízeči a vytírali podlahy...a kolem mě se postupně shromáždilo asi 6 lidí, kteří se uvelebili blízko u mě a tak jsme všichni vedle sebe svorně spali... kolem 4:00 už jsem spát nemohla, tak mi spoluspící a Arab pohlídali věci, zatímco jsem si šla čistit zuby a pro něco k snídani... Pak už konečně otevřeli přepážku a mohla jsem se zbavit kufru... Rozloučila jsem se spoluspícími kumpány a frčela chytit letadlo :-)

Ještě jedno mezipřistání ve Phoenixu, Arizoně a už jsem přistávala v horách v Salt Lake City, kde mě vyzvedla manažerka týmu a mastili jsme do školy, kde jsem měla mít mítink s profesory a dalšími lidmi... Všechny nejasnosti se zakrátko vyjasnily,a od té doby už ani trošku nelituju, že jsem si zvolila Utah nad Bostonem i Kalifornií!!! :-)

Po příletu jsem byla mile překvapená, že sněhu zdaleka nebylo tolik kolika jsem se obávala a hlavně svítilo sluníčko a teplota nad nulou… Vrcholky hor sice byly poprášený slušně, ale "dole" toho moc neleželo…a to jsme v 1600m.n.m. Alespoň jsem si nemusela kupovat teplou péřovou bundu a sněhule :-) Než jsem si sehnala vlastní bydlení, zůstala jsem týden v baráku jednoho staršího pána z Couchsurfingu, který se o mě krásně staral, dokonce i vařil a pekl. Spolu se mnou ještě obýval barák jakýsi podivín z Gruzie, který seděl celý den u počítače a nepromluvil slovo… krom toho, že zmínil, že monitoruje laviny po celý Americe a že je profesor v Atlantě, ale rozhodl si vzít na pár měsíců volno… Nu což… Pomalu jsem začala vdechovat řídký horský vzduch a aklimatizovat se v nadmořské výšce.

Hned první víkend jsem byla pozvaná na jednu místní párty, abych se seznámila… nutno říct, že v divnějším spolku lidí jsem se ještě neocitla. Už cestou na párty jsme procházeli kolem obrovských neobydlených vil a já s otevřenou pusou zírala, kdo může nebo mohl bydlet v takových obřích domech… bylo mi záhy podáno vysvětlení, že to jsou baráky pro Mormony, kteří provozují polygamii (spousta manželek a spousta dětí). Ačkoliv ústavní soud před pár lety odhlasoval polygamii za nelegální, víceméně se to stále čile provozuje. Na párty jsme dorazili s kotlíkem guláše a těstovin, jelikož každý měl něco přinést. Už zkraje mi bylo řečeno, že na párty budou samý starší studenti, magistři a doktorandi. Ale přetlak takových hippíků, šprtů a bohémů jsem nečekala a bylo to jak vystřižený ze starých Amerických filmů.Už u dveří mě vítal kluk s bradkou, který mi začal hned ukazovat svojí obří sbírku gramofonových desek a hned začal jednu přehrávat a vysvětlovat mi, kde kterou desku sehnal a jak je cenná…každý omámeně zíral na jeho zřejmě super cennou sbírku a já se ani neodvážila pípnout, že mi absolutně nic neříká ani jeden skladatel… No nic… během hodiny se shromáždila všehochuť lidí… vědců, zrzavá krátkovlasá Irka studující medicínu jen protože to je "lehký", která ale chce se život kadeřnictvím, žurnalista, který má svojí kapelu, fyzik, který sáhodlouze vyprávěl o vesmíru a holka, studující dvojsbor biochemie a astronomie, která ze mě tahala rozumy asi hodinu a pak mi další hodinu povídala o molekulách a jaká je pravděpodobnost, že nás pohltí černá díra …. Noo…nebýt dobrýho jídla, asi bych se vypařila hned. Pak začli všichni pít whiskey smíchanou se zázvorovým pivem, vlnit se do rytmů gramofonových desek a do toho všeho podivín s gramofonem přinesl "magickou" krabici ze které postupně tahal další a další poklady… největší ohlas sklidil magazín s drby i fakty ze začátku 20.století…. A tak za hrozného veselí předčítal novinky o potopení Titaniku z roku 1912, o Marilyn Monroe a jejím bujarém životě, o spolku hippies v San Francisku, o tom že Hilary Clinton podezírá Billa z nevěry s Monikou Levinskou (což se později potvrdilo, jak všichni víme), jak na trh přišli první injekce s botoxem a hvězdy se nechávali poprvé přeoperovat a kolikrát to mělo ošklivý následky… No takže se všichni hroozně bavili a já si připadala jak ve špatným filmu… Nikdo z těchhle lidí nebyl Mormon a rozfašně mi vyprávěli, jak se jejich životní filozofie liší od ostatních lidí z Utahu, že teda všechno je relativní a věc názoru a že život je moc krátký na to, aby se podřizovali tolika vědecky nepodloženým věcem jako třeba Bůh, víra a tak…hmmhmm.. tak jsem se omluvila a nenápadně vypařila, protože konverzace už byli na mě neúnosný…
Pak už jsem si vyhlídla slušný apartmán a přestěhovala se… moje spolubydlící jsou tři postarší Indky, jedna už je vdaná, druhé dvě studují na doktorát… Každopádně vaří rýži a indický jídlo v jednom kuse a taky je jim v jednom kuse zima a tak topíme v baráku 75F (27st Celsia) a já se smažím. No ale jsou milý a tichý, vidím je jen párkrát do týdne protože se vůbec během dne doma napotkáme a když už jsme doma, každý máme svůj pokoj s koupelnou a já se v kuchyni nebo obýváku vždycky jen mihnu, protože domů se dostanu až večer…a pátky-neděle lítám pryč na závody.
Škola zatím relativně dobrá, musím odučit pár předmětů v rámci praxe, a tak musím přednášet čas od času na hodině Cultural Issues in Health (jak kultura ovlivňuje zdraví, lékařská etika, jak přístupovat k menšinám- například když v Africe něvěří doktorům, ale jen šamanům a tak se nenechají léčit proti ebole ani jiným nemocem, nebo jak Indiáni odmítají léčbu HIV, židové nesmí používat injekce a tak co máme dělat, když doktorovi krvácí žid na stole, ale je proti jeho víře mu dát transfuzi, nebo když obézní lidi jsou diskriminovaný v práci i v životě a to i doktory, kvuli svýmu zevnějsku… atd atd) a druhá hodina je Obesity and Eating Disorders Prevention (Prevence obesity a poruch příjmu potravy, důsledků diet a nemocí jako bulimie, anorexie). Tak zatím mě to baví, a jestli mi studenti rozumí je ve hvězdách, ale jsou milý a alespoň se tváří, že jo :-)
Jinak je to tady krásný na běhání i na život, Mormoni mají sice svoje zásady, kterými já se ale řídit nemusím a koneckonců jsou to hodný lidi, žijící zdravě…někdy až moc. Všichni jsou slušný a když mi uteče sprostý slovíčko, je z toho poprask a spousta zdvižených obočí…ale už se to snad odnaučím brzy haha :-) Všude kam se podívám hory, sluníčko, přírodam dobrý jídlo…lidi si vaří.. ne jako v Oklahomě (ale po tý se mi taky stýská moc, to né že né).
Už jsem stihla zase prolítat okolí po cestě na závody a jsou to vždcky panoramata… byla jsem všude možně od Boise, Idaho až po Albuquerque, Nový Mexico, kde bylo spousta hispánců a indiánů a šáhla jsem si na řeku Rio Grande. Malá roztomilá čtyřletá hispánská holčička se mi usadila na klíně v jedný místní restauraci a poručila si pivo :D…chtěla jsem si jí vzít domů, ale nevyšlo mi to.
Občas si říkám, jaký to skvělý život žiju, až se o tom někdy stydím mluvit…brouzdám si po Americe, spím v hotelech Hilton, Sheraton, Marriot, Silver Cloud, vidím kus světa, jím jakýkoliv jídlo od thajskýho, japonskýho, italskýho až po mexický (na to si nepotrpím), platím 400Kč za snídani, která mi ani nechutná, dostávám tolik vybavení od Nike, že to ani neunosím, studuju co mě baví, fyzioterapeuti i doktoři se o nás krásně starají, dostávám zadarmo prášky, masáže, platí mi pojíštění, nabízejí pracovní pozice i stáže, dobrovolnický zapojení v organizacích… Je to jako sen…a sny se vážně plní, když si za nimi člověk jde!
No a teď sedím v letadle ze Seattlu zpátky do Salt Lake City.. letím si a kochám se pohledem dolů na Mt.Rainier, Kaskádové hory, zátoku Pacifického oceánu… Seattle je moje nejoblíbenější město a hrozně jsem si to užila i tentokrát… Běhání v lese, všude čisto, svěží vzduch, zeleno, procházka po promenádě u Obřího kola, věhlasný Pike Place Market, kafe z prvního- originálního Starbucksu, oslava Svatého Valentýna v centru…a skvělý závod na závěr!! Velký atlety potkávám na mítincích furt, ať je to Sanya Richards, Usain Bolt, Nick Symmonds, Bernard Lagat, Alyson Felix, Mary Cain, Gallen Rupp, Ryan Vail, Emma Coburn, ale hlavně Alysia Montaňo- vždy běhající s kytkou ve vlasech, vždycky milá, skromná a usměvavá. Navíc jsem potkala všechny svý kamarády z Oklahomy, starý trenéry i fyzioterapeuty, Evičku Vail…a byla to radost se se všema shledat uprostřed Seattlu. Užili jsme si spoustu srandy a teď zase chvíli zpátky do reality, do školy i za prací…aby tenhle můj živý sen byl v budoucnu ještě krásnější.
Potkala jsem tu dalšího Čecha, co tu hrál profesionálně basket a teď pracuje jako manažer místního basketbalovýho týmu a na jedný přednášce jsem se Suzie- Zuzkou- ze Slovenska..no tak napůl…celý život žila v Americe, ale Slovensky pořád mluví… tak jsem ráda za další krajánky, s nima jde všechno líp a snáz.
Když je čas, šplhám po okolí a jelikož je tu pořád 16st Celsia, opaluju se v kraťasech a tričku…a tak přidávám pár fotek co mám takhle ze začátku :-)

V části číslo II dodám fotky (pár ze Seattlu)...

GO AGGIES!